Kdysi jsem na sebe prásknul, že jedna z mých chorob je nezřízené
sociální obžerství. Nesmírně mě těší tahat k nám domů lidi. Známé,
přátele, neznámé i nepř..., ne to ne, ale klidně lidi z ulice. Jednou
jsme takhle zatáhli k nám domů na kafe i zájemce o koupi protějšího domu
a dnes jsou to naši přátelé a jaká náhoda i sousedi. Sousedi, kteří
jednou přiznali, že jsme byli důležité PRO při výběru toho zchátralého
statku, který jim už 6 let šetří starosti, co s vydělanými penězi.
Když kolem nás nechodilo dost lidí k ukojení naší obsese, začali jsme
provozovat kavárnu u nás doma, pak v Sedlčanech, pak zpátky doma
soukromý gurmánský klub a mně je to pořád málo. Jitka o mně prohlašuje,
že žiju na sociálních sítích, ale to vlastně není přesné. Já ty sociální
používám hlavně jako sítě. Ty také mají oka, aby prošla voda, ale rybky
uvízly. Já takhle třídím vodu - cizí krevní skupiny od rybek mé krve.
Už jsem se přiznal k jedné slabině, mou další je, že jsem lenoch se
špatnou pamětí. Jsem tak strašně líný si pamatovat, co jsem kde komu
vykecal, že vykecávám pravdu. A nebo raději neřeknu nic. Díky tomu si
nemusím pamatovat, jakou že to mýdlovou bublinku sirouhlíku vypouštím a
mé líné já si přede. Ten samý přístup pak používám i na oněch sociálních
sítích. Mé provázky skutečnosti splétají očka sítí, na která když se
lapíte, víte i poměrně přesně, co vás čeká. Můžete být překvapeni tím,
co jsem neřekl, abe považuji ze za dostatečně konzistentního, že si
troufám tvrdit, že to může obraz jen dokreslit, nikoliv přemalovat. I to
je vlastně jen projev mé lenosti. Zajišťuje mi to, že se s námi chtějí
potkat jen lidé, kteří s námi mají opravdu něco společného. Nikdy jsme
se neviděli, ale znáte takový ten pocit, že někoho znáte už roky přesto,
že ho vidíte už asi pět minut? Takoví k nám jezdí lidé.
Největší radost ale moje sociální nenažranost cítí, když se skutečně s
někým potkám. Když mě někdo poctí takovou důvěrou, že se rozhodne
strhnout masku stylizace, kterou s sebou nutně virtuální realita nese.
Ta maska je bezpečná a konejšivá a tak nás občas pošoupne ke sdělení
něčeho, co bychom tváří v tvář řekli jen s velkým sebezapřením a obavami
z výsměchu a odsouzení. A najednou po nás někdo chce, ať ji odložíme,
ať se jdeme ukázat naživo. Ať jdeme přiznat, kde se vidíme v jiném
světle, než se prezentujeme na netu. Někdo se zkrášluje, někdo haní,
nejčastěji obojí a každý na tom svém místě. Ta místa mají jedno
společné, často jsou to jizvy, někdy dokonce ještě otevřené rány.
Tak jsem vám chtěl říct, že si nesmírně vážím, když na to kývnete. Když
se odvážíte věřit mému mediálnímu obrazu natolik, že svolíte k setkání.
Svět není jednoduché místo a magorů nebezpečnějších, než je jeden
Kořínek, je v něm vždycky aspoň o jednoho víc, než by bylo fajn.
Odhození virtuální masky a souhlas se setkáním naživo beru jako poctu.
Je to jedna z čistých radostí mého života (Copyright Jan Šmíd), můj řád,
který mi udílíte. Díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat