Nevím kdy, ale určitě před hodně dlouhou dobou jsem si na dnešní den nastavila upomínku. O čem mám dnešní příspěvek psát. Rozhodně to bylo ještě tehdy, když jsem sem psávala pravidelně. A tu upomínku jsem si nastavila proto, že dnešek, den čtyřiačtyřicátých narozenin mého nejlepšího přítele, vyšel právě na čtvrtek, kdy jsem na řadě se svou radostí, tak abych náhodou nepsala o letním vánku, tlukotu srdcí svých andílků nebo o kráse rosy na okvětním plátku růže. Abych vám napsala o něm, o zrzavým plešatým zmetkovi, o škodolibým škodičovi, o řidičovi dálkovýho kamionu, o majiteli baru a vzoru všech nectností, o svým nejlepším kamarádovi.
Proč se s takovým člověkem vůbec kamarádit? Protože to byl on, kdo mi půjčoval svoje auto, abych se otřískala po získání řidičáku. Protože mě u sebe nechal přespávat, když jsem potřebovala. Protože díky němu mám dvě jména, spousta lidí mi dodneška neřekne jinak než Zuzano a pár z nich pořád neví, že se tak vlastně nejmenuju. Protože mě milionkrát někam zavezl, odvezl, přivezl. Protože mně rád dělal radost. Protože to kvůli němu dostala moje dcera své jméno. Protože to byl nejlepší parťák na dovolenou. Protože může za to, že jsem se začala potápět. Protože mu chutnalo všechno, co uvařím. Protože říkal ty nejoriginálnější lichotky. Protože s ním byla sranda a měl neuvěřitelný historky. Protože u něj v objetí bylo dobře. Protože když někoho necháte, aby vám dělal ostudu před celým letištěm, pak vás poblil v letadle nad Islandem a ještě se o něj postaráte, tak je to asi přátelství až do smrti. Ne, do smrti ne. Je to přátelství až za hrob.
Žádné komentáře:
Okomentovat