Někteří z nás se pohybují hromadnou dopravou na stejné trase
nebo trasách neustále dokola. Má to svá pro a proti, jako každý jiný druh
dopravy. Já třeba tvrdím, že mám nejlepší hromadné taxi. Mám soukromého řidiče,
kterého si platím za směšný peníz, takže mohu třeba po cestě klidně usnout
s vědomím, že mne když tak v cílové stanici vzbudí. Alespoň zatím se
mi nikdy nepodařilo dojet až do depa, i když jednou už jsem málem zůstala
odstavena v autobuse.
Svět je vlastně strašně malý, a pokud se pohybujete po
stejných trasách, potkáváte časem stále stejné lidi. V dobách, kdy jsem
ještě měla zaměstnání v docházkové vzdálenosti od nádraží, jsem třeba
v jednu a tu samou dobu míjela na přechodu pro chodce pána v černém
kabátě s kufříkem. Nevěděla jsem, kdo to je, neznali jsme se, přesto jsme
se časem na sebe začali usmívat, když jsme se viděli na opačných stranách téhož
přechodu. A pak dokonce i zdravit přáním dobrého dne.
Mezitím jsem změnila zaměstnání a začala jsem se pohybovat
po lehce jiné trase a potkávat zase jiné lidi. A tak jsem třeba vysledovala, že
v určitou dobu z konkrétního místa na konkrétní místo jezdí paní
věkově asi tak mezi 40-50 lety, vždy pečlivě upravená, v kozačkách a
minisukni, leč o dvou holích. A v místě, kde vystupuje, a kde čekám na
další spoj, se zase v danou hodinu objevuje mladý muž, který nese
v náruči do školky svou malou dcerku. Nemůže bydlet daleko, to dítě se jistě
cestou pronese. A na tom samé místě zase
nastupuje velmi pohledný mladý muž, který jezdí do konkrétní fabriky a jediné,
co o něm vím, je, že mluví německy. A v tom samém místě odpoledne zase
vídám černovlasého Francouze v motorkářském a s copánkem, který
vyzvedává své dvě malé blonďaté dcerky v kompletním ošacení a vybavení
Hello Kity.
Všechny tyhle postavičky běhají po stejných trasách
v určitou dobu v určité frekvenci, a někdy je zvláštní se zamyslet a
domýšlet se, kdo asi jsou a jak se ocitli tam, kde jsou… Člověk denně potkává
tolika lidí… A vůbec všeho… Je to každodenní mumraj, který nevnímá, dokud ho
vědomě nezačne vnímat. A občas žasne, jak to, že si toho či onoho nevšiml.
Tohleto přesouvání se z místa na místo vlastně připomíná klasické mravenčí
pěšinky, jen si to neuvědomujeme. Ale kdybychom to viděli shora, muselo by nás to
napadnout. Jsme jako mravenci v mraveništi, kde se taky všichni neznají.
A tak se zase odpoledne objevuji u autobusu, kde si časem
začnete pamatovat i řidiče. Tedy až na ta dvojčata, která rozeznám od sebe
jenom tím, že jeden je srandista a ten druhý bývá nerudný. A řidič si zase
pamatuje vás.
Pokud se pohybujete denně (nebo aspoň v pracovní dny)
na stejné trase, je zcela běžné, že se dříve nebo později stane klasická
úsměvná situace, že člověk odjíždějící třeba z Českých Budějovic hlásí
jako cílovou stanici při koupi jízdenky právě České Budějovice. Většinou se
všichni zasmějí a dotyčný pak objeví, že vlastně už jede zase na opačnou stranu
a vzpomene si, kam to chtěl. Ale pokud jede řidič, který jezdí tu trasu často,
ví, kam s největší pravděpodobností pojedete už ve chvíli, kdy vás uvidí.
A vy pak nemusíte říkat už vůbec nic kromě: „Dobrý den“.
A tak i já jsem jednoho dne nastoupila a s klidným
svědomím jsem řekla: „Dobrý den, jednou domů.“
Řidič se usmál a odvětil: „Až tam?“
„Ano.“ Zaplatila jsem a obdržela lístek. A pak jsem se
v klidu došla posadit s vědomím, že usnu dřív, než z toho
nádraží vyjedeme. Ne, dneska neuvidím důvěrně známé kulisy ani večeřící srnky.
Dneska budu spát. A kdybych zaspala cílovou stanici, on mne někdo vzbudí.
Žádné komentáře:
Okomentovat