Jsou věci tak prosté, že si je
ani neuvědomujeme. Společně sdílený zážitek, společná radost, společně strávený
čas a společnost jako taková. Člověk si to neuvědomuje, dokud jí má dostatek.
Je pro něj samozřejmostí, která se prostě vyskytuje.
Vyrazila jsem – jako již
několikrát – na bubenický víkend. Přesněji řečeno na víkend s bubeníky a
tanečnicemi orientálních stylů. Všechny tyto víkendy mívají dva společné rysy.
Za prvé se odehrávají v zapadlých místech, kde nikoho moc nerušíme, a
proto se na ně dá dostat jen automobily a mnohdy ne zrovna jednoduše. Za druhé
– obvykle oplývají těžší českou kuchyní, která vyhovuje jednomu z hlavních
organizátorů. Pokud se smíříte s oběma atributy, jste zváni.
Nemohu však opominout ještě druhé
dva rysy – tedy číslo tři a čtyři. Takže za třetí – jakmile se začne učit,
zapomeňte na nějaký čas na výletění. A za čtvrté – večer se společně hraje a
pije. Každý dle svého. Nebudu zastírat, že poslední vytrvalci odpadají nad
ránem a pouze matně si pamatují, v kolik šli spát a jak se do té postele
vlastně dostali. To je jejich problém. Hlavně, když jsou ráno zase funkční na
další lekce. Tentokráte jsme k takovému pobytu přemluvili i – říkejme jí
třeba – Pampeliška. Abyste pochopili, o čem budu dále psát, musím se vrátit
trochu zpátky v čase.
Pampeliška je tanečnice, která tančila a tančí
již mnoho let. Já o ní tvrdím, že je tak trochu (v dobrém) blázen, který neví,
kdy zabrzdit. Nebo spíše byla. Znávala jsem jí jako nezadržitelnou osůbku,
která si zaplatila množství tanečních workshopů, které pak leckdy nebylo možno
stíhat časově ani fyzicky, takže občas nějaký z nich přepustila někomu
jinému. Tímhle tempem jela svým životem až do bodu, kdy jí život ukázal, zač je
toho loket. Stalo se, že byla nucena absolvovat jistou operaci, po níž měla nařízen
klid. Ale to by to nebyla Pampeliška. A tak nerespektovala, co měla, a dál
úpěnlivě trénovala na předvánoční taneční show, kde měla mít – prvně – svoje
vlastní vystoupení. Nastaly však pooperační komplikace, které bohužel taky nerespektovala,
bolesti utlumila léky a tak přesně den před onou show upadla do bezvědomí a do
nemocnice ji odvezli s kompletní sepsí celého těla. V komatu strávila
celý měsíc a další jeden či dva tlumena léky v navozeném spánku. Přežila,
ale za cenu toho, že následovaly tvrdé měsíce a roky strávené pobytem po
léčebnách, aby nepoužívané tělo opět rozhýbala a donutila ke svým funkcím. A
v tom jí opět pomohla její zarputilost, tentokrát však použitá
k dobrým účelům.
Sledovala jsem její pokroky,
sledovala jsem i zázrak toho, jak různá mozková centra ovládají různé činnosti.
A tak zatímco se dobelhala do tančírny o dvou francouzských holích,
v momentě, kdy je odložila a začala tančit, vypadala jako někdo, kdo se
snad jen lehce připil, ale jinak by vás ani nenapadlo, že na delší vzdálenosti
používá kolečkové křeslo. Snadno se unaví, potřebuje si čas od času lehnout,
ale snaží se a žije. A má svoji dobrou náladu a k mnoha věcem jiný vztah a
nadhled. A pro mne je jedním z lidí, se kterými lze porovnávat zkušenosti
z druhé strany.
Manžel nám Pampelišku svěřil
s tím, že na ni dáme pozor a zase ji v pořádku vrátíme. A protože
jsme chtěli využít toho, že budeme ubytováni mimo své domovy, rozhodlo se nás
několik dorazit o den dříve, abychom využili druhého dne – než se začne
bubnovat a tančit – k výletům. Tak se v ohybu řeky uprostřed lesů
v místě, kde kopec nad ubytováním není nic jiného než zarostlé zbořeniště
kdysi velkého středověkého hradu, a kam cesta autem vyžaduje trochu zručnosti a
kvalitní brzdy, objevil vedle všech bicích a dalších nástrojů i invalidní vozík
patřící k Pampelišce. Po příjemně stráveném večeru jsme ráno u snídaně začali
plánovat výlet. Shodli jsme se na Bechyni – byla blízko, je krásná a je, kam se
tam podívat. Pampeliška tohle sledovala s tím, že předpokládala, že ona
zůstane dole u řeky uvězněná nedostupností terénu a večer se s námi a
s ostatními zase shledá. Pak se ale starší ze dvou mužských účastníků,
který ji také dovezl na místo, nabídl, že je ochoten ji po Bechyni vozit. Ne,
že bychom to my ostatní nedokázali, ale každému, kdo zná Bechyni, je jasné, že
ten úkol vyžaduje pěknou dávku mužské síly. A navíc – přece jenom se musí
trochu poupravit plány výletu.
Vyrazili jsme třemi auty
v počtu sedmi účastníků, z toho dva muži a pět žen. Povedlo se nám
dobře zaparkovat, Pampelišku jsme usadili do vozíku a vyrazili jsme. Chvíli se
ji pokoušela tlačit kamarádka, ale přece jenom – vybavila se mi věta ze hry
Ivana Krause – Poker bez esa: „Obrubníky jí ještě nejdou.“ Ano, Bechyně je
dlážděná, chodníky jsou úzké, historické dispozice města rozkládajícího se na
skále nad řekou dávají zabrat i zdravým pěším.
Starší z mužů si však vzal vozík na starost a při prostřídání jsme
si i všichni mohli dát zmrzlinu. Pampeliška byla v dobré náladě, pořád
dokola rozjařeně a fascinovaně říkala, jak je skvělé, že může být s partou
tolika zdravých lidí normálně na výletě. Říkala jsem jí, že dělá, jako by se
vůbec nemohla hnout. A proč by s námi nemohla na výlet, když se domluvíme.
Když už jsme začali přemýšlet, jak s ní absolvovat prohlídku na hradě, na
kterém výtahy nejsou, zatímco ona nás ubezpečovala, že na nás dole počká, byli
jsme schlazeni cedulí na vratech zámku, která oznamovala, že ještě není hlavní
sezóna a prohlídky jsou tedy pouze na objednávku v počtu nejméně dvaceti
osob. A že toho dne budou určitě dvě prohlídky, ale až v odpoledních
hodinách. No co, zbývalo tedy dát si dobrý oběd, vyběhnout na kostelní věž na
náměstí, ze které je krásný pohled do všech stran, a prozkoumat okolní uličky,
zda je kde co k vidění. Domluva byla pohodová, zatímco jsme se rozhlížely
z věže, Pampeliška na nás mávala zespoda. Po obědě se odpojili první dva
členové výpravy – mladší z mužů a jedna slečna, jelikož zajížděli ještě do
Tábora.
Následovala ještě pěkně okličná
procházka dolů do Zářečí. Po cestě jsme ve svahu zastavili na focení a pózování
u tamní katovny. „Prosím tě, zabrzdi se, já tě dolů honit nebudu!“ říkala jsem
při představě, jak se vozík najednou rozjede po té silnici dolů. „Neboj, jsem.“
No, byl by to strašný sešup. Dole jsme to vzali přes most a zastavili se
v tamní keramické dílně. Pár nás
něco nakoupilo (i já jsem přivezla dárek pro jednoho z Twitřanů) a
domluvili jsme se, že se rozdělíme. Já se dvěma kámoškami vyrazíme pěšky kolem
Lužnice mezi skály, Pampeliška a její doprovod se ještě projdou a potom se
vrátí na ubytování. V tu chvíli Pampeliška navrhla, že využijí tamní
posezení a na chvíli se natáhne. Podezřívala jsem ji, že to bylo i
z ohleduplnosti k jejímu řidiči, protože tajně přiznala, že po cestě
dolů cítila, jak mu již únavou vibrují svaly. Věděli jsme všichni, že ho potom
budou asi hodně bolet ruce, a to by měl ještě bubnovat. Nedal však na sobě znát
jakoukoliv únavu.
Počasí se začalo měnit a v kaňonu
řeky nás chytila bouřka. Lehce promoklé jsme se vrátily plánovanou stejnou
cestou zpět. Když jsme dorazily do penzionu, zjistily jsme, že jsme měly ještě
štěstí – Pampeliška a její doprovod po cestě potkali kroupy. Převlékli jsme se
do suchého a vrátily se ke kamarádům. Postupně přijížděli další účastníci víkendu.
Vítali se a představovali, podle toho, kdo koho už znal nebo ne. „Jé, ty jsi
tady taky?!“
„Jo, už od včera.“
„A co jste tu dělali?“
„Byli jsme na výletě!
V Bechyni. Já taky!“
Měla radost jak malé dítě, že
jsme ji nenechaly trčet v penzionu, ale vzali ji s sebou. A nám přišlo, že
nafukuje bublinu, která nestojí za řeč. Bylo nám ji trochu líto, protože nás to
nutilo přemýšlet, proč něco tak skoro samozřejmého, jako že ji vezmeme
s sebou, když to jde, má pro ni tak obrovskou cenu. A všichni jsme byli rádi,
že jsme to udělali. Protože nám to přišlo normální. Prostě, společnost milých
lidí je k nezaplacení.
Žádné komentáře:
Okomentovat