Už od dětství se ráda odněkud "vracím" a vyhlížím z dálky světla toho "mého velkoměsta". Od Brna už je to k nám domů co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, takže to brněnské světelné panoráma je jako uvítací slavobrána. Tehdy v dětství to bývalo většinou při cestě vlakem od babičky. Jeden, dva, tři tunely a už byla vidět světla lamp, domů, bilboardů... Musela jsem se čelem natisknout co nejtěsněji k oknu, aby mě ve výhledu nerušila vnitřní světla vlaku.
Později, v pozdních nácti a prvních ceti, to bývala cesta domů z přednášek v Praze. Nejdřív začala drkotat kola autobusu na D1 a pak už byl vidět nad horizontem nafialovělý světelný smog, který hned následovala samotná hra světel. V dnešních dnech se už tyto osvětlené návraty smrskly na občasný návrat z dovolené. V Poysdorfu začnu poposedat, v Drasenhofen už se cítím skoro doma, v Mikulově mám chuť líbat rodnou zem a když těsně před světly Brna sjíždíme, už prakticky odepínám pás (ne, že bych ze z dovolené tak těšila, ale po cca osmi hodinách v autě se domů fakt těším).
Světla Brna miluju i jindy, bez toho pocitu "vracení se". Například výhled na svítící Brno z Mohyly Míru nebo z velké Klajdovky... Nebo při přejezdu přes Černovické terasy (je vidět až modrý svit vysoké budovy nemocnice Bohunice) nebo výhled z okruhu od "áček"... Nebo při běhu u nás v polích... Nebo jen tak prostě při průchodu centrem...
Nevím proč, ale mě prostě svítící Brno tak nějak zvláštně dojímá...
Žádné komentáře:
Okomentovat