#144 Písničky pro chlapy

Tuhle Jarkovu písničku jsem si zpíval v devatenácti letech, když mě štvalo, jak si má tehdejší přítelkyně stěžovala, že jsem fajn, ale tak nějak „moc hodnej":

Tož dožralo to chlopka, že tak hlúpy byl
do hospody zašel, vyplatu prepil
a když domu přišel, řval jak hrom by bil
a tu svoju robku zbil.

A včil má robka, rada chlopka,
jak on piská, ona hopká…

Přiznávám se, že zůstalo u písničky a i má nejoblíbenější manželka se už nějak smířila s tím, že do hospody moc často nechodím.

Povídá mi ta moje, prej „Dej si bacha!",
a narovná si pásek z hadiny,
že prej, jestli se dotknu ňákejch bab,
hubu že mi rozvalí.

A za pár minut na to zvoní brácha
a za ním náký vzdušný holčiny,
a prej, jestli s ním nevobjedu, nejsem chlap,
těhle vosum Mařen z Magdaly…

Ale já přece nejsem
jenom tak ňákej „dej sem"!

Moje žena má Roberta Křesťana vyloženě nerada. A nebude to asi kvůli hudební stránce jeho písniček. I mě dlouho trvalo, než jsem je docenil. A možná že je znáte taky, z jiného žánru, od jiného interpreta: některé písničky se dokáží nečekaně trefit do životní situace, ve které se zrovna nacházíte.
A nemusí to být zrovna takováhle drsárna…

[...]

Vy víte, co je vodit dítě do mateřské školy,
když vás nohy pálí, močíte je v karlovarské soli,
ale nechápete, jak to bolí, když vám berou sebevědomí.

Zkuste si to někdy, zatáčky brát po dvou kolech,
zkuste si to na pár týdnů v uranových dolech
a na pivem politých stolech najít sebevědomí.

A pak se divte tomu, a mějte mu to za zlý,
že posílá vám šeky, ale s jinejma se mazlí,
po Evropě jezdí, dělá tiráka. 

[...]

Víte, Majdalenky, když kluk se stane tátou,
voníte mu efedrinem, LSD a mátou,
budík dává na půl pátou, život by za vás dal.

Další z mých oblíbených autorů, ke kterým jsem musel došedivět, je Pavel Dobeš. Asi to nechám bez komentáře.


Koupili jsme si se ženou k jejím narozeninám Domasa, předposlední album Trabandu. Kapely, která nás provází posledních patnáct let. Mají odjakživa krásný písničky, ale vždycky jsem se k nim vztahoval jako k něčemu, co je tak trochu exotické, jako příběhy z periferie. Oni jsou taky všichni o pár let starší. Jenže stáří se relativizuje a tak jsme se nějak v životě potkali a deska Domasa ťala do živého. Těžko by někdo vystihl pocit usazeného třicátníka lépe než Jarda Svoboda: