#85 Second chance

Bylo nebylo, v továrně v Číně (mohlo to být dost dobře také v Bangladéši), švadlenka ušila košili. Byla to krásná košile z kvalitního materiálu, protože šlo o zakázku pro společnost prodávající ne právě levné business oblečení. Ne, tenhle článek by měl začínat jinak: otvírám dveře elegantního obchodu a kupuji si krásnou košili. Taky si můžu dost dobře koupit i parfém nebo pohovku. Anebo telefon.

Košili po nějaké době přestanu nosit, protože se mi nelíbí barva a chci košili novou, bílou. Parfém se mi omrzí, pohovka se ošoupe, protože je z ... no, však vy víte odkud. A telefonu se mi zachce lepšího, chytřejšího. Jejich životní cyklus je u konce, zdá se. Použít- vyhodit. Mohla bych je všechny vyhodit do popelnice, protože je nepotřebuji. Proč ale nedat věcem druhou šanci? 

Košile, když ji odnesu do místního secondhandu na sídlišti, udělá za 70 korun radost někomu jinému, kdo by si  mohl dovolit novou, méně kvalitní košili za 499 Kč, z řetězce XY. Parfém věnuji nebo vyměním za lahev vína s někým, komu voní a kdo jej třeba zoufale shání, protože se už přestal vyrábět. A telefon, který já považuji za zastaralý někomu může dobře posloužit. 

Dost možná také stojím na druhé straně: koupím si košili ze secondhandu, protože je prakticky nenošená a stojí 70 korun, což je o 1300 méně než kolik bych zaplatila za novou. Prohledám nabídky uživatelek fóra o parfémech, jestli některá neprodává byť zbytek parfému, který miluji, ale který se přestal prodávat před 5 lety. Koupím si telefon z druhé ruky, protože třeba potřebuji druhý přístroj a nechci kupovat nový.

Mám ráda, když i drobné spotřební věci dostanou druhou šanci. Když jim ji dám já, nebo někdo jiný. Je to někdy ekonomické, jindy ekologické a někdy třeba jen potěší, že věc udělala radost druhému. 

P.S. Na pohovku jsem nezapomněla. Napíšu o ní někdy příště :-).