Je až s podivem, na kolika věcech si potrpíme. Když
nejsou, když je nemáme, když nám je někdo vyfoukne, tak umíme být naštvaní, nerudní
nebo jen smutní. Protože bez nich to není ono. Jako by nám něco chybělo, jako
kdybychom o něco přišli. O něco důležitého, o část našeho já.
Ještě si nedokážete představit, o čem mluvím? Jsou to
obyčejné předměty každodenního života, bez kterých si ale život zatím představit
neumíme. Protože tvoří náš den. Stále nic? Tak napovím. Co třeba hrníček na
ranní kávu nebo čaj… Určitě každý máte svůj, ze kterého vám nikdo jiný pít
nemůže. A bez něhož by snídaně prostě nechutnala. Já mám zelený, zelený s ovečkami.
A pak příbor. Oblíbená vidlička a nůž. Od ostatních příborů se něčím liší,
zpravidla drobnou vadou, ale ta odlišnost ho dělá výjimečným.
Pak máme svoje oblíbená místa. Židle u stolu, sedadlo v tramvaji,
v autobuse, parkovací místo nebo sedačka v kině. Znáte ten pocit,
když vám ho někdo zasedne? Třeba já, když každé ráno nesedím na svém oblíbeném
místě v metru, tak mám špatný den. Když nejedu domů v autobuse na
sedačce číslo 39, jsem nesvá a cesta vůbec neubíhá. A když přijde návštěva a sedne si na mou židli, tak mi nedělá problém daného poprosit, jestli by si mohl přesednout.
V oblíbené restauraci si rezervuji jeden konkrétní
stůl, v práci jsem si ze tří kabinek záchodů vybrala také jen jednu, tu
prostřední. A v příkladech bych mohla pokračovat.
Všechno je to na první pohled bezvýznamné. Mně ale tyto předměty, tyto zvláštní zvyklosti, pomáhají uspořádat svět. Člověk si asi potřebuje na něco zvyknout, na něčem trvat, aby se v té změti, která je kolem nás neztratil, aby byl svůj. Aby byl zkrátka šťastný, protože radost nám dělají i ty nejdrobnější věci. Jako volné oblíbené místo parkovací místo nebo hrníček na čaj.
Žádné komentáře:
Okomentovat