#121 Příspěvkový rituál

Aniž bych to dělala cíleně, tak jsem si k psaní na blog 1000 věcí, které mně dělají radost vytvořila příjemný rituál. Několik příspěvků už mám za sebou a teprve až dnes, v průběhu přípravy na psaní nejnovější radosti, jsem si uvědomila, že to dělám téměř pokaždé stejně.

Nejdřív mně dojde, že už si v hlavě podvědomě sestavuju věty a hledám nejvhodnější slova a přirovnání. Pak chvilku zvažuju, jestli je inspirace opravdu hodná zařazení mezi tisíc radostí, jestli mám spisovatelskou slinu a hlavně jestli mám chvilku času (a klidu) na tvoření. Zjistím, jestli činnost, které se zrovna věnuje Starší, vypadá dlouhodobě a mám-li šanci na přibližně půlhodinku nepřerušované práce.

Když jsou hvězdy příznivě nakloněny, vybalím si na stolku notebook, namelu si zrnka, zaliju vodou, našlehám mléčnou pěnu a vyrobím si kafe a společně s počítačem oboje naaranžuju na stolek ke krajíčku pohovky. Dokud bylo miminko nepohyblivé, položila jsem ho doprostřed gauče, rozbalila mu plínku a nad hlavu, mezi opěradla, mu zapíchla větrník. Teď ho většinou položím na dětskou hrazdičku před krb, sundám mu plínku, v dosahu mu naskládám spoustu jeho hraček a v okruhu tří metrů odstraním všechny drobné kousky lega, knížky, omalovánky, „notebook“ Staršího (Mladší z něj vyloupává klávesy), pastelky, modelínu, jehličí z vánočního stromečku, úlomky z dřeva do krbu... Zapnu počítač, vyzuju se a napíšu název příspěvku – v ten okamžik už je většinou půl kafe ve mně. Celou dobu se snažím nezapomenout myšlenky, které lítají hlavou rychlostí blesku, a slovní obraty, které mě už napadly. Zasranduju s Mladším naše oblíbené „Kdopak to tady všechno počůral?“ a vytřu kolem něho zem. Chvilku trvá, než přijdu na první slova, kterými začít, ale pak už konečně píšu.

Občas stíhám mezi jednotlivými údery do klávesnice rozfoukat větrník, pustit písničku, nachystat pití, vytřít zem (zase), vzít telefon, podat blikací telefon, uvařit manželovi čaj a donést paralen (právě teď), podat rozuteklé kostky zpět do dosahu miniručiček, pustit pohádku, zkontrolovat oběd v troubě, zahrkat mývalem, dopít to kafe, vytřít potřetí zem a při tom všem nepřetrhnout nit myšlenek – to bychom měli k té půlhodince klidu na práci.

Na závěr si po sobě výsledek dvakrát přečtu (což stejně nezabrání občasnému průniku hrubky, špatnému slovosledu a tak podobně) a šup s tím na blog. A vzhledem k tomu, že mám tento rituál ráda a že se na psaní pokaždé těším, tak si dovoluji ho zařadit mezi tisíc věcí, které mně dělají radost.