úterý 22. října 2013

#77 Klučičí hecování



Má milá!

Víš, nám klukům jde z vás děvčat někdy hlava kolem. Umíte nám pěkně zatopit jenom tím, že jste na světě – natož, když se s Vámi člověk sblíží. Chcete po nás, abychom Vás věrně milovali a toužili po Vás, i když nás odháníte a zchlazujete. Přejete si, abychom si od Vás drželi odstup a hrdě odolali, i když nás lákáte a svádíte. Vaše odmítnutí má být přijato s humorem a nadhledem, to naše je odměňováno zatměním slunce. Chcete, abychom byli citliví, a přitom si nepřiznáte, že největší zranění nám způsobujete vy samy. Pozvete nás do horké vířivky, pak utáhnete přívod teplé vody a řeknete, ať se otužujeme. Paradox na paradox. To je život.

Občas k tomu ještě přidají životní okolnosti, otcové, šéfové, vyčerpání, bolest… Člověk by se z toho zvencnul. Naštěstí však máme – my kluci – na to lék. Velice jednoduchý. Není tajný.

O tom, s čím se v životě pereme, se někdy nedá dobře mluvit. A i kdyby se třeba dalo, většinou by to nepomohlo. Takže nezbývá, než v boji použít nějaký jiný prostředek než slova. Je jím jednoduchá akce, většinou zdánlivě nesmyslná. Musí se ale provozovat nejméně ve dvou. Svléct se do naha a skočit společně do ledové vody. Začít z plna hrdla jódlovat v ulicích spícího města. Přeručkovat společně po hromosvodu nad výpustí z vodní elektrárny, aby se zkrátila cesta. Ujít mlčky deset kilometrů po tmě přes kameny a potoky jenom podle kompasu. Prolézt kanálem. Přespat v dešti jenom pod pončem.

Sám by se do toho člověk nikdy nepustil. Ve dvou a více to ale najednou jde. Symbolicky si tím předáváme jedno ze základních mužských poselství: bráško, souboj s láskou, souboj se životem nevyhraješ. Jsem tu ale s tebou. Vím, jak Ti je. Neříkej, jak je to hrozný. Já to dobře vím. Nechci ti ale na oplátku vracet svoji bolest. Jsem v tom prostě s tebou. Pojď přepereme život alespoň v něčem jiném. Pokoříme logiku. Vysmějeme se konvencím. Uděláme strašnou blbost, trochu nebezpečnou, hodně bláznivou. Živote? Hop, chytej! Servíruješ mi pěkný oříšky, tumáš zpátky, zkus to zkousnout!

Tak si to my kluci beze slov říkáváme. (Dá se o tom i zpívat.) A provádíme blbosti. Bolest se utlumí, odplaví s potem, vodou, odvane ji vítr, vykřičí se do noci. Šlapeme dál.  A to mě těší. Víš?

Pac a pusu,

tvůj věčnej kluk

Žádné komentáře:

Okomentovat