Tento příspěvek má dvě zcela
nesouvisející části, ale obě mají společnou jednu věc: jde v nich o
praskání ledu.
Nejprve tedy o tom, co je asi
všem v těchto dnech blízké. Je červenec – ačkoli v tomto roce nemá
moc smysl upřesňovat stav počasí názvem měsíce, který zrovna vévodí kalendáři.
Tak tedy jinak: je teplo, je horko a je dusno. Zdá se, že by to mohlo být léto.
Chodíme lehce oblečeni, nosíme sluneční brýle a klobouky, konzumujeme zmrzlinu,
opalujeme se, koupeme se a potíme se. A doplňujeme tekutiny. Málokdo se asi
ochlazuje podle tradiční čínské medicíny horkým zeleným či bílým čajem, většina
naopak sáhne po studených nápojích. Vychlazené pivo či kofola v horku jenom
zasyčí (na mě už působí Pavlovův reflex). Jako úplná nutnost se mně v letních
dnech jeví tvořítko na led. Pár kostek a libovolný nápoj je za chvilku příjemně
chladivý. A já zbožňuju právě ten praskavý zvuk, který led při kontaktu s tekutinou
udělá. Je to jen taková drobnost, ale pro mě je to známka toho, že se za okamžik
příjemně osvěžím a zase na chvíli budu to horko snášet mnohem snáz.
Praskající led podruhé. S přicházející
zimou první jarní mrazíky přemění všechny kalužiny a louže v tenké křehké
sklo. Mým dětským zvykem (který jsem si ponechala až do dospělosti, co si budem
nalhávat) bylo každou sebemenší kaluží projít nebo ještě lépe proběhnout. To krásné
chrastivé prasknutí ledu, když se na něj došlápne.
A ještě jeden praskavý bonus, když
už jsem zabloudila do té zimy. Znáte takový ten temný, dunivě praskavý zvuk
ledu na rybnících?
Žádné komentáře:
Okomentovat