pondělí 15. července 2013

#18 Květiny doručené kurýrem

Obyčejný pracovní den: sedím v kanceláři, přede mnou na stole několik kupních smluv, které musím nastudovat a na jejich základě vytvořit naši smluvní dokumentaci. Papírování! Venku je slunečný den a kolem mě cvrkot openspacu.
Volá mi asistentka: „Káťo, je tu kurýr s nějakou zásilkou pro Tebe, dojdi, prosím, na recepci, potřebuje Tvůj podpis“. Běžím k recepci. Tam stojí potutelně se usmívající mladík s deskami, ptá se, jestli já jsem opravdu já,  a žádá můj podpis. „Copak mně nesete?“ ptám se, protože nevidím žádnou obálku a to, že by mi mohl přijít nějaký balíček, jsem už za chůze zavrhla. Nic jsem neobjednávala, tak to bude asi nějaká běžná pošta.  Mladík se otočí a podává mně něco velkého a neforemného, navíc zabaleného v hedvábném papíru a evidentně těžkého, protože to podává oběma rukama. To je kytice! Blesklo mi hlavou. Následovala rychlá analýza situace. Úplně jsem zapomněla, že mám narozeniny, protože oslavu s kolegy jsem plánovala až na čtvrtek. Bude to tedy kytka k narozeninám. A od koho? Bláhová, kdo jiný než ON mně tu kytku mohl poslat?
Kytice je těžká, musím ji vzít oběma rukama. Kurýr mně pomáhá strhat hedvábný papír. Nádherné rudé růže! A tolik! Jako naschvál musí kolem recepce projít kompletní osazenstvo pobočky. „Co to máš?“ „Kdo Ti to posílá?“ „Taková velká kytice, kolik těch růží je?“ Některými odpověďmi si zatím sama nejsem jistá. Až pak nacházím mezi květy lístek s přáním. Jsem překvapená, možná i trošku v šoku. Nečekala jsem to. Růže nádherně voní a překvapení střídá velká radost. Nesu si svůj růžový poklad ke stolu a nemůžu se na něj vynadívat. Nejspíš jich bude 27. Tolik je mi totiž let. Obdivné komentáře kolegů skoro nevnímám a zmůžu se jen na připitomělý úsměv.

Střih.

Zapomněla jsem, že má máma narozeniny. Vždycky říká, že si nemáme dělat starosti, ale přeci jen je to kulaté výročí. Sedím v kanceláři v Praze a ona je také v práci. Co poslat kytici kurýrem? Zkusím zavolat do jednoho známého květinářství, ale na moje maloměsto nejsou schopní doručit kytici ještě dnes. Co teď?
Vzpomněla jsem si, že ve městě, kde sídlí mámina firma, je ve stejné ulici květinářství. Telefonuji.  Rozvoz květin nenabízejí. Přemýšlej. Chvilku trvalo, než jsem květinářku přemluvila. Bude to velká kytice. Musí se domluvit s majitelkou. Kam doručit? Je to přeci jen sto metrů! Platba předem? Není problém.  U které banky máte účet? Celá akce mně zabrala čtvrt hodiny času.
Seběhnu o pár pater níž na pobočku a o pár minut si s květinářstvím potvrzujeme přijetí peněz a upřesňujeme si barvu růží a čas doručení.
O hodinu později mně volá rozrušená máma. Slyším stejné překvapení a stejnou radost, jako jsem poprvé cítila já. Růže jsou prý nádherné a voní a ona i všichni v kanceláři byli v šoku, když přišla drobná květinářka v zástěře s kolegyní, která jí otevírala dveře, protože kytici musela nést oběma rukama.  Prý ji skoro nebylo vidět.  Jen se usmívám.

Střih.

Za půl hodiny mně volá květinářka. Jsem jí vděčná za ochotu a děkuji jí. Ona mně kupodivu také děkuje. Takřka stejně překotně, jako moje máma, mně líčí svůj zážitek a to, jakou jí udělalo radost, když kytici doručovala. Jen se usmívám.


Miluju květiny. Ráda je dostávám a možná ještě raději je dávám.  A taky už vím, že někdy jedna jediná kytice může udělat radost třem lidem.

Žádné komentáře:

Okomentovat