Odmalička jsem milovala spíš přírodu než města. Když jsem
byla malá, rodiče se mnou každý víkend někam jezdili. Na chalupu nebo jen tak
na výlet, do hor, i do blízkého okolí. Tehdy se pravděpodobně zrodila moje
vášeň – dlouhé zírání do nekončící krajiny.
Naplňuje mě to hřejivým pocitem. Cítím, že jsem součástí
něčeho velkého, krásného a nekonečného. Něco, co nemá začátek ani konec, přesto
to je a svou existenci si náramně užívá. Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že
vůbec jsem. A že můžu vidět to, co vidím.
Nejlépe se mi „kochá“ na horách. V Alpách, Tatrách, ale i
v našich Krkonoších. V létě i v zimě se vrcholky nalevo i napravo
derou k nebi. Tam, kde jeden končí, druhý začíná. Při pohledu na ně se jen
stěží ubráním oné slavné české větě „to jsou panorámata“. Myslím to ale zcela
upřímně. Nádherně se pozoruje také moře, jezero nebo větší rybník a jejich
okolí, se kterým splývají. Miluji i obyčejné zelené louky, žluté pole
z řepky nebo slunečnic a lány s otepi slámy. Nakonec není od věci ani
pozorovat z výšky specifickou krajinu města. Domy a domečky, proud
červených střech, tyčící se věže kostelů… A nad tím slunce, které vše pozoruje
z výšky a hlídá každý kousek této krásné země.
Možná to celé souvisí ještě s jednou vášní – lezení na
všechno, co je v okolí zdaleka nejvyšší a z čeho je dobrý výhled na
všechny světové strany. Ale to možná někdy příště. Krajina se totiž dá
pozorovat i na cestě, v autě nebo ve vlaku. Jenomže v takových
případech bych nejradši vyskočila a utíkala bych napříč tím, co se mi tak
hrozně líbí.
Žádné komentáře:
Okomentovat